Když naše děti šílí

Všichni známe ten pocit, kdy se naše děti chovají jako utržení ze řetězu. Co za tím ale opravdu stojí? Můžou vyžadovat naši pozornost, ale možná nesprávným způsobem. Nebo se nám snaží něco sdělit, jelikož nervový systém cítí nervový systém a mohou za nás něco vypouštět. A třetí variantou je ta, že cítí jednoduše tak velkou emoci, že nezvládnou žádnou seberegulaci. Což k dětem lhot patří. Proč to ale vzbuzuje tak silné reakce u nás? Nedávno mi borci nachystali zkoušku, která mě docela rozhodila. A tak mě to vedlo zamyšlení. Jsem nadšená z toho, že se vracím k práci po dětech a děti to lhot cítí. A prostě šíleli za mě. Vzala jsem je na dortík do kavárny v dobu, kdy většinou doma chystáme oběd a jdeme spát. Narušila jsem pravidla a borci byli opravdu nadšení, že jsou na novém místě s mámou, až tu intenzitu emocí prostě nezvládly ukočírovat. Což mě mohlo napadnout, ale nenapadlo. A tak to samozřejmě ve mě probudilo pořádný vztek. V hlavě nám v takových chvílích začnou naskakovat programy ( teď se za vás stydím, taková ostuda, neumíte se chovat, ..) Já jim ale ve skutečnosti záviděla. Cítili můj nadšený nervový systém, kdy jsem si zrovna domlouvala možnou spolupráci. Jásat a skákat jsem tam prostě nemohla, žejo. Oni ale mohli. Většinou nás na dětech nejvíce rozčilují věci, které my jsme dělat nemohli. Je fajn pro to ale najít bezpečný prostor, kde se tohle jejich i naše nadšení může projevit. Tím kavárna rozhodně není. Mrzí mě, když někdo hodí respektující výchovu do pytle s rozmazlenými dětmi. Podle mě jde hlavně o pochopení a samozřejmě stanovení jasných hranic, a to v bezpečném prostředí a podmínkách, které jsou schopni zvládnout a pochopit. Třeba i zpětně. Mohla jsem křičet a dát jim na zadek, ale co bychom se z toho naučili? Že když se uvolníme, dostaneme na zadek a někdo se na nás bude zlobit? Děti jsou naši nejupřímnější učitelé. Někdy musíme poslouchat i my je.