Nejde o další teoretické návody, co dělat jinak nebo ještě lépe. Jde o uvolnění od těchto požadavků do role rodiče, jakým nejlepším svému dítěti intuitivně přirozeně jste.
V praxi se čím dál častěji setkávám s tím, že dávný autoritářský styl výchovy vystřídal jiný extrém, a to že se dítě se stalo leaderem rodiny a rodič, sužovaný pocitem viny, ztrácí kapacitu udržet hranice. Snaha být „dostatečně citlivým" a „respektujícím" rodičem se paradoxně mění v novou past. Past, ve které je rodič vyčerpaný, dítě neukotvené a nikdo v rodině se necítí bezpečně.
Kdysi stačila věta: “Protože jsem to řekla…”
Ještě generace našich rodičů a prarodičů vyrůstala v modelu, kde autorita rodiče byla nezpochybnitelná. „Protože jsem to řekl já" bylo dostatečným argumentem a dětské emoce byly často odsunuté stranou. Dnešní rodiče, kteří na sobě mnohdy pocítili důsledky takové výchovy, se logicky snaží dělat věci jinak. Chtějí být citliví, chtějí naslouchat, chtějí, aby se jejich dítě cítilo přijímané se všemi emocemi.
Problém nastává ve chvíli, kdy se citlivost k dítěti zamění za absenci hranic. Gentle parenting jako koncept sám o sobě není chybný, jeho jádrem je respekt k dítěti a k jeho prožívání. V praxi ho ale řada rodičů interpretuje jako neustálé vysvětlování, vyjednávání a snahu vyhnout se jakémukoli nesouhlasu nebo pláči. Výsledkem je rodina, kde dítě rozhoduje o tom, kdy se půjde spát, co se bude k večeři jíst nebo jestli se pojede na plánovaný výlet. Pak je tady rodič, který se bojí, že jakékoli „ne" poškodí vztah nebo psychiku dítěte. Nepoškodí, ba naopak!
Přílišná svoboda dítěti ani neprospívá
Často ho vede spíš k úzkostem nebo agresi. Zní to paradoxně: čím víc prostoru dítě dostane, tím hůř se v něm cítí. Ve skutečnosti to ale logiku má. Dítě, které musí neustále rozhodovat, situaci vyhodnocovat a nese odpovědnost za chod rodiny, je v roli, na kterou není zralé ani emočně, ani kognitivně. Chybí mu pocit, že je o něj postaráno, že existuje někdo silnější a stabilnější, kdo situaci „drží" pod kontrolou a on si může v hlavě pozpěvovat.
Tato nejistota se může projevit různě. U některých dětí úzkostí, neklidem, potížemi se spánkem, u jiných naopak vzdorem, výbuchy vzteku nebo agresivním chováním vůči sourozencům či vrstevníkům. Dítě si tak nevědomě říká o hranici, kterou samo nedokáže vytvořit. Testuje, jak daleko může zajít, protože potřebuje najít okraj bezpečného prostoru, a když ho nenajde, prostor se mu zdá nekonečný a tedy děsivý.
Jak tedy udržet dítě v pocitu bezpečí bez zbytečného omezování a zároveň pro něj zůstat laskavou pevnou oporou?
Hranice mohou být velkým důkazem lásky. Dávají dítěti pocit bezpečí, který si nese i do budoucího života. Když rodič řekne jasné a laskavé „ne", nesděluje tím dítěti, že ho méně miluje. Naopak mu ukazuje, že existuje řád, na který se lze spolehnout. Taky že rodič je dost silný na to, aby ten řád udržel i ve chvíli, kdy se to dítěti nelíbí. Tento upřímný zájem rodiče o dobro dítěte do života může teď vzbuzovat vztek dítěte, ale velkou vděčnost v budoucnosti. Jak už pro jeho budoucí vztahy tak i pro vzájemné vztahy v rodině.
Svět kolem nás má pravidla a hranice, at už v práci, ve škole, ve vztazích. A dítě, které je od malička nezažívalo doma v bezpečném a laskavém rámci, je pak zažívá poprvé v mnohem tvrdší podobě venku, bez rodiče po jeho boku. Není lepší na to dítě zdravě připravit?
Autentický rodič, ne dokonalý rodič (robot)
Nedá mi to sdílet ještě jednu potřebu, a tou je autentický rodič se všemi potřebami. Ten dokáže reagovat adekvátně k situaci a učit tak i předvídat reakci okolí do své budoucnosti. Právě tam se buduje skutečná odolnost do života. Protože rodič, který potlačuje sám sebe, aby splnil ideál „klidného" a „respektujícího" přístupu ukazuje, jak popírá své emoce a potřeby. Zároveň předává očekávání, že to svět potom pro dítě bude dělat taky a je to tak správně.
Respekt a obdiv dítěte si rodič nezíská potlačováním sebe sama, ale naopak. Je třeba ukázat své potřeby, touhy i hranice. Dítě, které vidí rodiče prožívat a přiměřeně vyjadřovat emoce včetně těch nepříjemných se učí, že emoce nejsou nebezpečné a že se s nimi dá pracovat. Učí se to modelováním, ne poučováním. Rodič, který si dovolí říct „teď jsem unavená a potřebuju chvíli klid", dává dítěti mnohem cennější lekci než rodič, který se usmívá navzdory vlastnímu vyčerpání.
Dítě má být dítětem. Zkoumat svět, chybovat, být nedokonalé a spoléhat se na to, že dospělí kolem něj situaci zvládnou zachránit.
Gentle parenting není o tom nikdy neříct ne. Je o tom, jak říct pevné a laskavé NE s respektem k dítěti, ale i k sobě samému.
Tak, aby to byl do budoucna dobrý kamaráda, partner i parťák pro nás.
