Jako sociální pedagog si všímám, jak se dnešní sociální interakce stále více přesouvají do virtuálního světa. S tím se ale vytrácí jejich hloubka a autenticita.
Únik do virtuálního světa může ale také signalizovat, že je realita pro člověka příliš náročná, stresující nebo nenaplňující. Naším úkolem není pouze "odtrhnout" lidi od obrazovek, ale pomoci jim vytvořit takové životní podmínky a vztahy, které budou dostatečně smysluplné a uspokojující, aby potřeba úniku z reality byla menší.
Technologie nevnímám jako nepřítele. Jde mi o rovnováhu, kdy digitální svět obohacuje náš život, ale nepřebírá kontrolu.
A jak na to?
- S klienty tvoříme prostředí bohaté na "offline" aktivity a autentické vztahy
- Podporuji rodiny v nastavování zdravých digitálních návyků
- Učím děti i dospělé kriticky přemýšlet o svém vztahu k technologiím
Zvláště u dětí a mladých lidí může být digitální únik způsobem, jak se vyrovnat s tlakem okolí nebo nejistotou ve vlastní identitě. Místo toho, abychom to odsuzovali, měli bychom to chápat jako důležitou informaci o jejich nevyřčených někdy i nevědomých potřebách.
